Jsem 11-letý sňatkový podvodník

Nešla by vaše dcera ven?

"Maminko, já jsem byla odpoledne s Davidem v pizzerii na pizze, že se nezlobíš, viď?" oznámila mi má dcera kajícně. V ruce žmoulala velkou rudou růži. "Tu máš od Davida, aby ses nezlobila," podávala mi tu trnitou nádheru.

"Od Davida???" zmateně jsem zírala z kytky na svou dceru.

"Od toho z pětky, říkala jsem ti o něm," vysvětlovala mi rychle.

Matně jsem se rozpomněla na Viktorčin nedávný objev. Přes půl hodiny jsme tenkrát řešily, zda není nevkusné, když je kluk o hlavu menší než jeho holka. Není, ubezpečila jsem svou dceru. Hlavně že je fajn. Má dcera mě zase na oplátku ubezpečila, že s ním chodí jen občas. A to jen se psem ven.

"Ta kytka je od Davida?" nevěřícně jsem zopakovala.

"Tomu se říká džentlmen, viď?" rozzářila se Viktorka.

Tak jedenáctiletej klučina mi posílá kytku a má desetiletá dcera s ním chodí na rande do restaurace???

"Ty jsi si brala nějaké peníze?" zeptala se mě o týden později má matka. Zpytavě přitom hleděla do peněženky, naší železné zásoby.

"Ne," překvapeně jsem zavrtěla hlavou.

"Minulý týden tady bylo dvanáct tisíc," oznámila mi suše.

Šokovaně jsem zírala na peněženku a zbylých šest tisíc.

"Viktorie!" zařvala jsem na svou dceru, poté co můj mozek vyhodnotil jediný možný závěr.

"Viktorie, tady z té peněženky se ztratily peníze," zařvala jsem. Vlastně jsem řvala spíše na tu děsivou myšlenku, která mi oznamovala, že mé dítě....krade???

Má dcera nejprve překvapeně pohlédla na mě a pak na peněženku v mé ruce.

A co já jako s tím? Ptaly se její překvapené oči.

"Ty jsi si z toho brala nějaké peníze?" zasípala jsem zničeně.

"Já?" šokovaně se zeptala. "To bych si NIKDY nedovolila!" řekla důrazně.

O tom co by si nikdy nedovolila a přesto si to dovolila, bych mohla napsat sáhodlouhou esej.

"A můžeš mi tedy říct, kdo jiný by ty peníze asi vzal?" otázala jsem se podrážděně.

"No tak to nevím, ale JÁ jsem to určitě nebyla," odpověděla pohotově.

"Možná se babička spletla," nabízela mi možnou alternativu.

"Babička se NIKDY neplete!" vylétlo mi z úst trošku ironické konstatování.

"Anebo si ty peníze dala jinam a oni se najdou," pokračovala dál optimisticky má dcera.

Já to tak optimisticky neviděla.

"No tak to doufám," prohlásila jsem výhružně. "Že se ty peníze najdou!" dodala jsem zlověstně

"Mami, nechej tam ten klíč," zarazila jsem svou matku v jejích bezpečnostních opatření, "třeba se tam ty peníze vrátí," dodala jsem s nadějí. I hrůzou.

"A co když zmizí i ty ostatní?" znejistěla má matka.

Hystericky jsem se rozesmála. Není nad černý humor...

"Viktorie!" zařvala jsem odpoledne. V tu chvíli se hrůzou zastavil všechen život. Auta před barákem zařadila zpátečku, ptáci ze stromů se hrůzou rozlétly do všech stran a náš pes právě prodělal infarkt.

V peněžence bylo o další dva tisíce méně!

"Viktorie, kde jsou ty peníze?! Okamžitě mi to řekni, nebo tě přetrhnu vejpůl!" Můj zlověstný pohled nevěštil nic dobrého. Má mateřská láska si právě vzala neplacené volno a má dcera měla hodně velký problém!

"Já-já jsem nic nevzala," koktala Viktorka.

"A kdo to tedy vzal, když tu nikdo jiný nebyl?" zavřískla jsem.

"No, jenomže on tu právě někdo byl," špitla Viki.

Můj výmluvný pohled nepotřeboval slov.

"David," hlesla zoufale.

"David???" zopakovala jsem šokovaně. Má dcera měla už přes měsíc výslovný zákaz kohokoliv vodit domů, natožpak nějakého Davida.

"Maminko, prosím tě, nezlob se," plakala.

"A můžeš mi prosím tě říct, jak se dostal k našim penězům???" měřila jsem si jí s pochybami.

"Já mu je ukázala," schoulila se do klubíčka malá průserářka.

"Ty jsi mu ukázala naše úspory?" šokovaně jsem vydechla. Ta holka buď nebetyčně lže anebo si ze mě dělá legraci!

"Já jsem tam něco hledala," ukazovala zoufale na bar, ve kterém byla peněženka uschována,"a tu peněženku jsem tam našla. Tak jsme se do ní s Davidem podívali," vysvětlovala žalostně.

"Takže jste ty prachy s Davidem vzaly?" zavrčela jsem výhružně. Bůh pomsty byl v tu chvíli proti mě mírumilovný bůžek.

"Ne, to bych si nikdy nedovolila," zopakovala mi má dcera a rozvzlykala se. "My pak hráli na schovku," dorazila mě vzápětí.

"Ty si snad ze mě děláš srandu!" prohlásila jsem ohromeně.

Ne, má dcera si ze mně nedělala srandu, má dcera byla úplně blbá!

"Jak jsem mohla vědět, že to ukradne," vzlykla.

"Odkdy ho sem vodíš?" zeptala jsem se konsternovaně.

"Od minulého týdne," zněla rozpačitá odpověď.

Ještě minulý týden tam ty peníze byly, vzpomněla jsem si na babiččina slova.

"A dnes?" vyschlo mi v krku. "Dnes tu byl také?"

Odpovědí mi bylo kajícné přikývnutí.

"To se mi snad zdá! To mi chceš říct, že jsi sem vzala cizího frajera, ukázala jsi mu, kde máme prachy a nakonec jsi s ním hrála na schovávanou???" shrnula jsem to.

Má dcera přikývla.

"Ty jsi snad úplně blbá!" udělala jsem závěr.

"A jak jsem mohla vědět, že je to zloděj?" otázala se mě dotčeně.

"Hlavně to byl pro tebe úplně cizí kluk a ty jsi ho vůbec neměla brát do bytu!" Pozdě bycha honit...

"A to jsi si vůbec nevšimla, že by měl něco nového?" otázala jsem se.

"No, minulý týden mi ukazoval nový mobil, prý ho má od ségry," zamyslela se má ratolest. "To od něj mám v mobilu ty nové písničky."

"Ten je ale šlechetnej," prohlásila jsem ironicky. "A na tu pizzu tě vzal asi taky z našich peněz, co?" jedovatost ze mě přímo sršela.

"Prý je měl z brigády," zakroutila nesouhlasně hlavou má dcerka. "A taky měl nové boty s kolečkem, ty originální za dva tisíce," rozpomněla se. "Prý mu je dal zadara jeho strejda, kterej je prodává. Prý mi je taky sežene," zakončila to žalostně. Evidentně už jí nic nesežene.

"Kde bydlí?!" zasípala jsem vztekle.

"Jo tak to já nevím," odpověděla bleskurychle Viktorka, "ale můžu mu zavolat," nabídla rychle.

Jaké bylo překvapení, když jí její milý mobil típnul.

"Jdeme," prohlásila jsem rozhodně, když dorazil vyšokovaný ex-manžel.

"To mi chceš opravdu říct, že jsi ukázala nějakému frajerovi, kde máte prachy a pak jsi s ním hrála na schovku???" ptal se nevěřícně naší dcery, zatímco jsme všichni klusaly udaný směr údajného pobytu toho grázla.

"Jakože vám vykradl byt jedenáctiletej frajer, zatímco byla schovaná ve skříni???" podíval se na mě šokovaně.

"Ona byla schovaná nejen ve skříni, ale taky ve špajzu, pod postelí..." Podívala jsem se na Jonáše. Jonášovi zacukaly koutky úst. Hystericky jsem se rozesmála. To byla tak absurdní situace... A další mě za pár minut čekala.

"Dobrý den, váš syn nám vykradl byt...

"Prosím???" ozvalo se z muže, stojícího naproti mně. U nohy se mu právě otřela olysalá kočka, mně pod nohama právě proběhla druhá. V bytě byl neuvěřitelný smrad. A taky bordel.

"Pozval bych vás dál, ale...

"Ne ne, děkujeme," skočila jsem mu rychle do řeči. Tohle byl byt???

"Nevšiml jsem si, že by měl kluk nějaké peníze," prohlásil vzápětí malý mužík.

S prominutím, ale opravdu to vypadalo, že to není nijak zvlášť bystrý člověk...

"No, kluk vám bude asi těžko ukazovat, že ukradl peníze," zamumlala jsem zoufale. "Každopádně vím, že má nový mobil a nové boty s kolečkem." Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Tady smrdělo všechno, jen ne koruna. S prominutím.

"No, kluk mi říkal, že si koupil nový kryt na mobil," jakoby se zázrakem rozpomněl muž.

"To nebyl nový kryt, ale nový mobil," vložila se do toho má dcera. "Byl to úplně jiný typ mobilu," podívala se na mě.

Nepatrně jsem přikývla.

"No tak tomu já nerozumím," prohlásil člobrda.

Myslím, že nás to nikoho nepřekvapilo.

"Takže jak to budeme řešit?" přešla jsem k tomu podstatnému.

Mužík na mě nechápavě pohlédl.

"No, buďto to vyřešíme mezi čtyřma očima nebo jdu do školy...," prohlásila jsem rozhodně.

"samozřejmě, že to vyřešíme mezi čtyřma očima," přerušil mě rychle muž.

"Ihned jakmile syn s manželkou přijdou, řeknu jim, aby se u vás zastavily."

Souhlasně jsem přikývla hlavou.

"To víte, manželka šla k lékaři, potřebovala by do nemocnice, ale já si teď vyvrkl rameno...

To je mi sice líto," přerušila jsem jeho srdceryvný nářek, "ale já ty peníze samozřejmě chci."

"Samozřejmě," hlesl, "ihned jakmile přijdou, tak vám je tam pošlu."

Domovní telefon se rozdrnčel v půl dvanácté v noci.

"Tak to jdou i s nožem, ne?" okomentovala jsem to rozespale.

"Volejte kdykoli," hlásila zatím žena do venkovního telefonu své mobilní číslo. "Hlavně nechoďte do školy," prosila.

Zavolala jsem jí druhý den ve čtvrt na osm. V půl osmé byla u nás i se synem.

"David vám chce něco říct," prohlásila roztřeseným hlasem.

Upřela jsem oči na Davida. Takovej hezkej kluk. Škoda, že musel mít svěšenou hlavu.

"Ano, ukradl jsem ty peníze, ale jen čtyři tisíce. Koupil jsem si za ně mobil a ty boty," odpapouškoval mi mé obvinění. Krátce se mi podíval do očí a zamrkal dlouhýma řasama jako mrkací panenka.

"Dobře," zaváhala jsem na vteřinu. Víc důkazů než mobil a boty jsem neměla, a pořád je lepší čtyři tisíce než nic. Kromě toho, vinu na téhle situaci neslo i mé dítě. "Takže?" obrátila jsem se na jeho matku. Celá se třásla a plakala.

"To je celý můj invalidní důchod," vzlykla.

"To je mi sice líto, ale já ty peníze samozřejmě chci." Včerejší situace se opakovala.

"Já to samozřejmě vrátím, vezmu si půjčku," hlesla zlomeně.

Pokrčila jsem rameny. Kuš mé sociální cítění!

"Že se nestydíš!" obořila jsem se na Davida.

"Stydím," hlesl klučina.

Vzápětí jsem se dívala na odcházející, belhající se ženu a jejího syna, který jakoby ani do téhle rodiny nepatřil.

"Kde mám zlaté prstýnky!" zařval druhý den ráno budík.

Rozespale jsem zamžourala na babičku. Dobré ráno... to evidentně nebylo.

"Já už toho mám plné zuby!" vztekle jsem prohlásila, když jsem se dívala na porcelánovou ruku, na které zmizely všechny zlaté prstýnky.

"Mně zmizela manželka i se synem," snažil se mě do telefonu dojmout povedený tatík.

"Tak až je najdete, tak jim laskavě vyřiďte, že už toho mám plný zuby a jdu do školy...a pak zřejmě na policajty!" Třískla jsem telefonem.

"Jo, David Krásný," pokývala hlavou jeho třídní učitelka. "To je známá firma," prohlásila. Vypadalo to, že jí mé obvinění ani v nejmenším nepřekvapilo. "Jinou rodinu podobným způsobem připravil o čtyřicet tisíc," oznámila mi nevzrušeně.

Vytřeštila jsem oči. "Vždyť je to jedenáctiletej kluk!" Vypadlo ze mně ohromeně.

Třídní učitelka smutně pokývala hlavou.

"Už to řeší policie," pokračovala. "Sociálka je u nich na denním pořádku. Víte, ta situace v Davidově rodině je hodně špatná. Snad tam dochází i k domácímu násilí. Jeho matka je nemocná, potřebovala by se léčit, ale otec ji ani nechce pustit nemocnice."

Co když kluk šetřil mámě na poplatky pro lékaře? napadlo vzápětí mé sociální cítění. Vtipálku, napomenula jsem se, když jsem si vzpomněla na jeho nový mobil.

"Člověk ještě aby toho kluka politoval," utrousila jsem nabroušeně.

"No ale to nic nemění na věci, že to musíte nahlásit na policii, " řekla rozhodně učitelka.

Lepší dopolední program jsem si nemohla přát.

"Vaše dcera si pozvala domů 11letého spolužáka, hrála si s ním na schovku a on vám mezitím vykradl byt???" shrnul mé obvinění policista. V jeho pohledu se prala policejní profesionalita, nedůvěra a pobavenost.

"Ano," pevně jsem se mu zadívala do očí. "Ten kluk se jmenuje David Krásný, ročník 1996. Jeho spis už tu máte založený."

FAKTA DLE PROTOKOLU O TRESTNÍM OZNÁMENÍ

PODANÉM DNE 11.6.2008 V 9:30 HOD.

OZNÁMILA LUCIE SNOPKOVÁ

(jména byla z pochopitelných důvodů pozměněna)